Mezinárodní mistrovství ČR v silovém trojboji a dřepu - Trutnov

Ve vzduchu jde cítit tréma, vůně hřejivky, kterou si závodníci mažou na nejvíc namáhané partie při výkonu, jako jsou např. záda a hamstringy, magnézko je všude, kam se podíváš. A rozvičovna se plní závodníky čekající na svůj další pokus, kteří v upnutém singletu poslouchají svoji oblíbenou motivační hudbu. 

Jaké to je soutěžit v silovém trojboji?

Když lidem kolem sebe řeknu, že dělám silový trojboj, málokdo vlastně ví, o co se jedná. Valná většina to přirovná ke vzpírání a začínají předvádět pohyb s činkou nad hlavu nebo-li jak by řekl vzpěrač - nadhoz. V trojboji se ale nad hlavu nic nezvedá, přestože závody probíhají dost podobně.

Ani koncem března, kdy jsem započala závodní sezónu roku 2019 na mezinárodním mistroství ČR v Trutnově a zároveň svůj již druhý rok závodění, tomu nebylo jinak. 

Předzávodní pocity

Na závody jsem se připravovala téměř od začátku roku, kdy se těžké tréninky střídaly s těmi lehčími, doplňkové cviky se ubraly na minimum a kardio zóně jsem po dobu přípravy řekla sbohem. Což mi, zcela upřímně, vůbec nevadilo až do té doby, kdy začala stagnovat váha a já musela malinko omezit moje milované jídlo. Silový trojboj má totiž váhové kategorie, do kterých se každý závodník hlásí podle své volby, a pak vždy v den závodů nebo den předem se jde zvážit a podle toho ho do kategorie zařadí.

Já závodím ve váhové kategorii do 67,5 kg (váha si nakonec dala říct a ukázala 67,1 kg), a ačkoliv svým věkem spadám stále ještě do juniorů (je mi 22 let), kvůli nízkému počtu soupeřek jsem se nakonec rozhodla závodit za Ženy Open, kde byla konkurence větší a mohla jsem tak porovnat síly se zkušenějšími lifterkami.

Jsem klasická "trémařka", trému jsem měla už týden předem a na závody jsem šla s pocitem, že nemůžu zvednout ani své základy (základní váha, kterou vám naloží na činku při prvním pokusu). Většina trémy ze mě naštěstí spadla po prvním pokusu a na další disciplíny už se mnou byla celkem řeč. 

1. disciplína - DŘEP

První disciplína byl dřep, na který jsem se kupodivu těšila, přestože mám z něj vždycky panickou hrůzu. Na trénincích lítalo jedno lepší číslo za druhým a já měla za to, že jsem připravená jako nikdy. Bohužel nevyšel podle plánu a skončila jsem na váze 130 kg, což byl můj základ.

Cíl byl minimálně 140 kg, které jsem si stihla odškrtnout již dva týdny před soutěžním dnem, kdy jsem tuto váhu dřepla na tréninku. Ale opět nejspíš vzala za své má stará známá tréma a u dalších pokusů nebyla uznána hloubka dřepu. Nebudu lhát - chtěla jsem to zabalit, jet domů a zblajznout v posteli kýbl zmrzliny. Díky bohu tam se mnou byli celou dobu kluci z týmu, kteří mě "nahecovali" na další výkony a po celou dobu mi dodávali potřebnou dávku podpory.

2. disciplína - BENCH PRESS

Další byl na řadě bench press, který se mi v posledním roce zlepšil, a tak jsem si na něj věřila o trochu víc, než v roce předchozím. 

Při benchpressu jsou od rozhodčího dány tři povely. Jako první uslyšíte povel "bench", kdy následuje pohyb činkou dolů na hrudník (přesněji pod prsa). Druhým povelem "press" se činka odlepí od hrudníku zpět nahoru a poslední, často zapomínaný, je povel, při kterém se činka odloží zpět do stojanu. Při neuposlechnutí nějakého ze tří povelů je pokus neplatný.

Od začátku, co jsem bench vůbec začala trénovat, mám strach ze stopky. Stopka je zhruba sekunda, kdy činka leží na hrudníku závodníka a čeká se na povel "press". Pocit, že mě činka zavalí, je prostě občas silnější, než já. Doslova.

Nakonec jsem odcházela s uznanými 65 kg a se spokojeným pocitem, že jsem si posunula alespoň závodní osobák. Zkoušela jsem třetím pokusem i 70 kg, ale na to moje síly tentokrát ještě nestačily.

3. disciplína - MRTVÝ TAH

Jako poslední - to nejlepší nakonec - byl mrtvý tah. Troufnu si říct, že právě mrtvý tah je mou nejsilnější disciplínou a v tu chvíli to byla moje poslední šance zlepšit si celkový výkon a posunout se tak na stupínky vítězů. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem k čince přistupovala trochu demotivovaná z předešlých dispiclín, ale první pokus všechno změnil, kdy základ 145 kg byl lehčí, než obvykle. Zvedla se mi nálada, jakmile jsem třetím pokusem zatáhla 160 kg, což byl nejen závodní, ale i osobní rekord.

Výsledek a dojmy

Ze závodů jsem si odnesla celkově 3. místo a domů jsem odjížděla namotivovaná a odhodlaná posunout své výkony dál a přiblížit se tak zase o trochu víc těm silným ženám, z jejichž výkonů mi často spadla brada. Chce to ještě hodně práce a dřiny, ale věřím, že příští závody budou o dost lepší, než byly tyhle. 

Autorka: Veronika Balíková (@vercabalikova)